Azhar

25.02.2012 17:03

Azhar Attevid Yrrej

nestandard

pes / male - zelený / green

maj. CHS Attevid Yrrej

10. 4. 2012 utracen - hydrocefalus

AOD - 6, 5 weeks (hydrocefalus)

fotogalerie

Význam jména Azhar: oslnivý, zářivý pro svou bílou barvu, sluníčkový

Jakmile Div Azhárka porodila, trošku jsem litovala velké bílé skvrny na šíji. Byl mohutný, s pěknou hlavou. Kožíšek měl jako jediný pruhovaný jako zebra a taky mu ho máma ušila o pár čísel větší, než potřeboval. A tak vždycky když si lehl, měl za krkem a celým hřbetem "řasu z kožichu". Vždycky jsme se doma smáli, že mu tedy tu bílou skvrnu vystřihnem a kožich sešijeme a nikdo nic nepozná.

Od malička byl takovým sluníčkem. Člověk se na něj podíval a musel se usmát. Měl zvláštně symetricky malovanou hlavu, která mu dodávala ještě zajímavější výraz.

Od malička také dával spoustu času na spánek a venku se pohyboval trošku neomaleně. Dost často koulel očima k obloze, jako by snad hledal hvězdy. Vypadal u toho trošku nejistě, bojácně. Zpětně to vše vidím a uvědomuji si, v tu chvíli by mě však nenapadlo, že se jedná o příznaky vážného postižení mozku.

Když pak začalo venku pršet nezbylo, než pouštět psí mimina "likvidovat byt". A tak se prováděli honičky napříč celým domem, honili mámu, pak máma je a nakonec se honili mezi sebou. Trénovali vrčení, štěkání a kousání. A ani naše Sluníčko, jak se Azhárkovi říkalo, nebylo pozadu. Jakmile opustili bednu, tak jsem se jala jí pořádně uklidit a předělat v ní deky. A tak jsem neměla ponětí, že se zvláštně Azhouš chová i doma.

Druhý den však přijela návštěva, uvařilo se kafe, bednu jsem vyklidila dopředu a tak jsme povídali a kochali se medvíďaty. Po chvilce doletěl Azhárek a tehdy jsem si toho všimla. Čumáčkem si oťukával skříňku a jakmile se dostal pod židli, která zde byla navíc, aby měla návštěva kam sednout, začalo jeho nejisté chování a prostor "oťukal" mnohem víc. Celé to trvalo tak 20 sekund a pak zase odsvištěl dovádět za ostatníma. Kamarádka na mě v zaražení "není on slepý?" V tu chvíli jsem na stejnou věc myslela taky. Nedokázala jsem ani odpovědět. Po chvíli doletěl s bráchou a choval se jako by nic... celé jsem to, spíše se strachem, přešla.

Jen se však za návštěvou zavřeli dveře, letěla jsem pro baterku, čapla Azhouše a nasvítila mu zornice - ty však nereagovali. V hlavě mi přemítala spousta věcí - jako že jsem to udělala špatně, že je blbá baterka, že jsem si pohybu zornice nevšimla, že přeci MOJE SLUNÍČKO nemůže být slepé... Ráno moudřejší večera a tak jsem hned ráno letěla i s Azhárkem na veterinu. Po několika vyšetřeních a testu orientace v prostoru mi bylo potvrzeno, že na 98% je opravdu úplně slepý, ale že je potřeba úplného vyšetření, které můžeme podstoupit v Brně (pí. Trnková) nebo v Pardubicích (p. Beránek).

V tuto chvíli jsem již byla v kontaktu s několika chovateli. Shodli jsme se, že vyšetření je důležité, neb se o podobném problému u BSP neví. Do toho jsem přemýšlela, kdo že bude slepého pejska chtít. Přes přátele se nikdo nenašel a tak jsem se rozhodla, že mu přizpůsobím podmínky a zůstane u nás. Přeci jen už tu vše zná...

Ten samý den jsem se objednala na vyšetření u pana Beránka. Těch pár dní mi přišla jako celá věčnost. Neustále jsem zvažovala pro a proti slepého a navíc velkého psa. Když jsem pak seděla s Azhárkem v kupé ve vlaku do Pardubic, nemyslela jsem už na nic. Usmívala jsem se nad dětmi, které se s ním chodili i přes půl vlaku mazlit. Držela slzy, když se nás rodiče ptali, kam že cestujeme.

Pardubice. Autobus. Veterinární klinika. Spousta pacientů a i přes objednání se doba v čekárně neskutečně táhla. Všichni obdivovali moje sluníčko. Byla to ohromně chlupatá koule, statečně nosil ocas vysoko a neustále se na všechny usmíval. Kolik ruk ho ten den pohladilo ani nespočítám...

Pan doktor Beránek je ohromně znalý člověk a vše dokáže dobře vysvětlit. Přesto však když mi řekl, že Azhar nevidí, ale oči má úplně v pořádku, nechápala jsem. Řekl mi, že Azhárek trošku šilhá a má oči mírně vytočené, ale jsou obě plně funkční. Že je problém v tom, že nekomunikují s mozkem, tudíž nemohou pracovat. Příčinou je tekutina v mozku. Diagnóza: hydrocefalus, prognóza: nejistá. Bylo nám doporučeno přejet na kliniku do Brna, nechat odebrat mozkomíšní mok a zajít na CT. Tím bychom zjistili, kolik v mozku tekutiny je - a lze-li ji tedy odtud dostat operací mozku - což by mu mohlo částečně vrátit zrak, ale taky nemuselo.... - a nebo je obsah tekutiny příliš velký a Azhar bude uspán. Další zádrhel byl, že se jednalo o 5,5 týdne staré štěně, takže i samotná náročnost zákroků a narkóz pro tak maličký organismus je velká. O finanční náročnosti zřejmě mluvit nemusím.

Za týden jsem měla sama nastoupit na operaci do nemocnice a tak nebylo moc času na rozmyšlenou. Opět jsem celou situaci rozebírala s několika chovateli i veterináři.

Mezitím se Azhárek naučil 100% rozeznat byt, takže narazil víc než výjimečně, když se někam s něčím pohlo. U krmení byl vždycky první, protože moc dobře věděl, že reakce na jméno znamená jen výhody. Pokud stál v chodbě a nebyl si jistý, odkud volání šlo, stačilo zatleskat a chlupatá kulička se rozletěla vstříc volajícímu. Pořád se na všechny usmíval a hrál si se sourozenci a i malou boloňačku Berku dokázal pěkně prohnat...

Snažila jsem se odkládat city stranou a myslet reálně. V den nástupu do nemocnice jsem jela ráno celý vrh ještě natetovat. Ještě cestou jsem neustále přemítala, co mám vlastně udělat. Všichni zde pracující doktoři se však shodli na tom, co jsem i já sama cítila jako to správné rozhodnutí - tedy eutanasie. Položila jsem Azhárka na stůl - ten stál, usmíval se a vrtěl vysoko ocasem. Pan doktor na něj mrknul a řekl, že mám první donést tedy toho, kterého uspíme. Řekla jsem, že je to on. I pan doktor se udivil, že tak výborně prosperuje a že si myslel, že se jedná o jiné štěně. Azhárek se na něj usmál bílou papulou a já poprvé musela odejít od eutanásie vlastního svěřence, poprvé jsem nedokázala s ním být až do konce... Plakala jsem ještě v nemocnici a pláču i nyní při psaní těchto řádků. Pevně však doufám, že popis projevů a následného postupu bude nápomocen v rozhodování pro další majitele takto postižených štěňat.

Nyní lituji, že jsem více nefotila, že jsem se nenechala s miminky nafotit a že Tvůj život musel tak brzy skončit.

Měli jsme Tě všichni moc rádi, Azhárku!

1. 4. 2012